Takhle jsme si to nepředstavovaly!  O těchto zápasech se mi píší komentáře těžko. Vše jsme si řekly během zápasu, mám pocit, že jsme pro to všechny udělaly maximum a i přes úpornou snahu nevyhrály. Nemyslím, že by Jinonice byly o tolik lepší, rozdíl čtyřiadvaceti bodů je hrozivý, nevyšlo nám to ale, jak jsme si asi představovaly.

Příčiny neúspěchu? I ty reálné i ty zástupné? Podle mého názoru:

V první řadě herně mladé nesehrané družstvo. V „domácím prostředí“ po roce skoro ve stejné pozici jako hostující tým. Technické záležitosti typu kluzké podlahy a špatné rozlišitelnosti dresů už tak rozhozenému a nervóznímu družstvu nepřidaly.

A teď ke hře, tady se nedá již nic omluvit, říct si – ale když ono …

Ze zápisu je vidět, že do SEDUMNÁCTÉ minuty jsme dokázaly dát jen DVA! koše. V poločasu 13 bodů. Ani jednu čtvrtinu jsme nevyhrály. Jako by byl útok začarovaný, ale nebyl. Doplatily jsme na dobrou obranu, zdvojování, obsazování na čáře trojky. Nedokázaly jsme se prosadit individuálně jedna na jednu. Střelba se naprosto nedařila. Hrajeme v podstatě s jednou dlouhou; a doskoky, útočné i obranné, končily v rukou soupeřek. A to i přestože tentokrát naprosto neměly výškovou převahu. Po polovině téměř výlučně jediná hráčka č. 12 přidala víceméně náhodně čtyři trojky za sebou a Jinonice odskočily na dvacet bodů. To se ještě podařilo stáhnout o dva bodíky, ale v poslední části hry soupeřky, jako by chtěl dokázat, že to není náhoda, šouply ještě tři trojkové hody. Co se nám ve střelbě nedařilo, vzal si soupeř.

Jenže kde byl problém v naší útočné fázi? Chyběl výrazný pohyb a rychlost. Hráček i míče. Jednoduchá rychlá přihrávka a pohyb pro balón, clona na míč, clona bez balónu pro uvolnění. Není potřeba cvičení signálů, tohle znáte všechny. Jen to zatím neumíte zahrát spolu, protože na sebe nejste zvyklé.

Bylo vidět, že chcete. Chcete vyhrávat, chtěly jste i tentokrát, snaha však nestačila. Oč úpornější, o to topornější.

Musíme umět přijmout porážku. Mě osobně to jde velmi těžko, nezbývá než trénovat, zlepšovat a věřit.

Jiřina Trenér

Fanouškům se upřímně omlouvám, že je nevnímám. Svět na lavičce je odstřižený na 40 minut od světa světského. Je to svět soustředění a úzkého vidění souvislostí na palubovce. Je to můj svět milovaného basketbalu a ostatní ruch je v kulisách někde daleko.

Dole pod článkem, ve Vašich komentářích, však uvítám názory a pocity zúčastněných.